Ve frontě na Martina Stranku

Martin Stranka

Mladý, úspěšný, sympatický a nesmírně talentovaný. Bývalý HR-ista, který se svým vítězstvím v soutěži Sony World Photography Awards dostal na úplný vrchol žebříčku nejlepších fotografů světa. Vy se teď máte možnost podívat až do konce března na jeho dosud největší výstavu, a to v pražském Mánesu. Jedinečnost výstavy tkví také v tom, že se tam s Martinem můžete potkat osobně, a nechat si od něj podepsat knihu Dechem, která vznikla právě k této příležitosti. 

Dreamers and Warriors

Praha potemněla a všechno se zdá být noblesní a zároveň tajemné. Ve vzduchu cítím přicházející jaro a taky motýlky v břiše. Jsem trochu nervózní, domluvena jsem byla s Martinem neurčitě na – “někdy po páté” a hodinky právě ukazují šestou. Bojím se, že umělce prošvihnu. Svižným krokem mířím od Karlova náměstí směrem k vodě, k budově Mánesu. Stojím na přechodu, mám červenou. Srdce mi div nevyskočí z hrudníku a já využívám chvilky, abych skrz velkorysé skleněné výlohy zmapovala dění v galerii. Jedno je jasné, dva dny od vernisáže to tam žije! Po galerii korzují desítky lidí. Svítí zelená a já po pár krocích přicházím do galerie. Nejsem hned schopna s jistotou identifikovat umělce, kterého jsem doposud znala jen z pár fotek, tak se rozhodnu první projít výstavu.  

V pravé části se nachází portréty. Tuhle jeho tvorbu jsem ještě nikdy neviděla. Jak mi sám vzápětí potvrdil, portréty vznikaly teprve v průběhu minulého roku. Trochu mě sobecky mrzí, že je tady tolik lidí a já si fotky na plátně nemůžu prohlédnout v klidu a trochu si u toho popřemýšlet. V záplavě známých i méně známých zvěčněných osobností mě zaujme portrét muže, herce, který má oči dojemně zalité slzami. Nechci moc exhibovat s telefonem v obalu špinavým od temper, stydlivě si alespoň v rychlosti fotím prostory.  

Michal Režný, Portraits 2019

Přecházím do hlavní části galerie s proskleným stropem s pohledem na černočerné nebe. Tady jsou umístěna ikonická kolážová díla, která Martina Stranku dostala na vrchol – Sob s autem, medvěd s letadlem, stádo koní s nahým mužem v běhu a nemůže chybět ani vítězný snímek Sony World Photography Awards Dreams and Warriors se skafandrem a ptáčky. 

V této části si všimnu stolku včele, kde jsou rozprostřeny knihy a tisky ke koupi, a u něj sedícího mladého muže. Ano. To je on. Jenže na něj čeká celá fronta lidí! Jdu si na chvíli sednout na odpočívadlo a sleduji situaci. Konečně! Přicházím k němu a vzápětí se už pouštíme do rozhovoru. Já na židličce vedle něj, přímo v čele této úžasné a nutno říct, že už v tuto chvíli velice úspěšné výstavy. 

Jak se dneska máte?

Unaveně (smích), půl roku pracujeme na výstavě, a z toho ten poslední měsíc příprav byl extrémně náročný. Všechno to úsilí vyvrcholilo úžasnou vernisáží, na kterou přišlo 600 lidí. Stáli až na chodníku, to jsem nečekal. A i teď. Skoro každý moment je tady stovka lidí, zájem je jak o knížky, tak o tisky.  

„ Já jsem začal tvořit díky ztrátě blízkého člověka. To byl ten absolutní katalyzátor z úplného dna.  

Jaký jste měl z vernisáže pocit? 

Skvělý, ale přišel jsem ve 4 ráno, tak unavený (a to jsem ani nepil) a zároveň napumpovaný, že jsem nemohl usnout. Musel jsem si vzít svůj první prášek na spaní, abych dodržel svého slibu a mohl jsem tady být zase v 11:00. Cítil jsem neskutečný vděk, ale bylo to náročný. Když tak nad tím přemýšlím, asi bude fajn si vzít alespoň jeden den volno, protože takhle jet vkuse měsíc, to si umím představit čím dál míň (smích). 

 

 Moc mě zaujaly portréty, je to cesta, kterou se chcete vydat?

Portréty spíš doplňují moji hlavní výtvarnou tvorbu. Řekl jsem si, že by bylo fajn si zaznamenávat inspirativní lidi, kteří se objeví v mém životě. Je to takový malý osobní projekt, na který jsem si nechal objednat plátna, které používá třeba známá umělkyně Annie Leibovitz. 

 Vaše práce jsou asi hodně náročné na produkci. Pracujete sám, nebo vám někdo dělá postprodukci? 

Všechno dělají tyhle dvě ruce. Vzhledem k tomu, že je moje tvorba niterná, intimní, tak nechci, aby na to sahal někdo jiný (myšlenko v dobrém). Na place mi pomáhají kamarádi, kteří se živí normálně úplně něčím jiným. Moje nejbližší spolupracovnice je moje sestra, která mi dělá asistentku. V Postprodukci ale na všechno sahám já, jinak by se z toho vytratila právě ta osobní rovina.   

Kde jste se to naučil? 

Za 14 let sám.

Vnímáte jako svoji výhodu to, že jste samouk? 

Na začátku jsem to bral jako nevýhodu, ale t jako 100 % výhodu. Často jsem zpočátku slyšel, co dělám špatně od matadorů mezi fotografy, ale se vší úctou mi to bylo vždycky tak trochu jedno. Chtěl jsem to dělat hlavně podle sebe. Tvořil jsem z vnitřního přetlaku a nesnažil jsem se vyplnit nějakou škatulku a následovat akademickou šablonu. Možná právě proto jsem byl schopen vytvořit něco, co je jiné. Strašně mě těší, když mi lidi říkají, že nikdy nic takového neviděli. Čím víc je ta věc vaše vlastní, tím spíš váš osobitý rukopis lidi ocení. 

Pamatujete si na ten moment, kdy jste si řekl, že je čas odejít z práce a začít se fotkou živit? 

Jel jsem do práce, kde jsem dělal HR, když mi zavolali z newyorského nakladatelství, že pro mě mají zakázku na focení obálky pro jeden New York Times bestseller. Dostal jsem dost peněz na to, abych tím pokryl 3 měsíce živobytí. A tak jsem toho hned využil.  

Co byste poradil začínajícím umělcům a obecně mladým lidem, kteří se pouští do něčeho nového? 

Bejt sám sebou. Já jsem začal tvořit díky ztrátě blízkého člověka. To byl ten absolutní katalyzátor z úplného dna A taky jít si v ryzosti svého přesvědčení co nejdál to jde a nenechat se spláchnout davem a lidma, kteří vám ani třeba tolik nepřejí. Pokud jste si koupili foťák a už přemýšlíte, jak vydělat peníze, tak to je podle mě špatně. Lepší je to dělat z vnitřní potřeby a úspěch třeba přijde.

Co pro vás znamená focení?   

Svobodu. Miluju na tom pocit a možnosti, které mi dává.

 
We Met in the Sky

Tohle bylo rozhodně jedno z těch setkání, které ve mě bude ještě nějakou dobu rezonovat. Určitě se na výstavě ještě do konce března zastavím, protože jeho originální tvorba neomrzí. Upřímně se těším, čím nás  Martin v budoucnu překvapí.

 

Martin Stranka.com

 

Napsala: Simona
Zdroj obrázků: Martin Stranka a Simona

#PRAHA

Co ty na to?

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *